Koučink dává směr

Koučování je o cestě vzhůru, k výšinám. Kouč je průvodcem na cestě krajinou, kterou chceme jít. Kouč vždycky hlídá směr, je nablízku kdykoli je potřeba.

Cesta je to mnohdy velmi objevná a pokud se ztratím, díky němu znovu chytím směr a chuť kráčet dál. Je to o dokonalé vzájemné důvěře… Že vždycky má po ruce vodící lana a další nástroje pro to, abychom se co nejméně vzdálily sobě a svým okřídleným vizím. Vše je možné, s průvodcem dávají naše myšlenky jasnější kontury a sebevědomí roste.

„Umíš si představit krok vzhůru do neznáma?“ Ptá se mě kouč.

Zpočátku nevím, a snad se mi do toho ani nechce.

„A co když ti položím otázku, která ti umožní postavit schod pro další krok vzhůru. Potřebný materiál ve formě malty, písku a kamene ti přijde s odpovědí“.

Nu dobrá, nakonec souhlasím, ale moc tomu nějak nevěřím.

Přichází otázka, odpovídám, další otázka, musím přemýšlet. Začíná mě to bavit, přichází zajímavé „aha“ momenty. Otázka střídá odpověď, není to vždy jednoduché a někdy musím déle přemýšlet, občas zabrouzdat do minulosti. Zdá se ale, že tohle povídání kupodivu přináší know how ke stavbě. A já se snad nestačím divit. Zdá se, že můžu směle vykročit. Mohu, ale není to úplně bez obav – udrží mě?

…Prý to přeci musím vědět já sám, když jsem si ho vlastníma rukama sám postavil. No dobře, mnoho jsem o tom nevěděl, nějak jsem to udělal. Co dál?

“Je potřeba udělat další schod“… Ehm, počkej, chci to vlastně? Že mi věříš? Moment. To se musím zamyslet. Tak dobře, ať to mám za sebou… Jak jsem to vlastně udělal…Jeden kámen, druhý, třetí, zpevnit a… hotovo. Cha! Mám to! Vypadá to trochu líp a zase mohu vystoupat o něco výš.

Že mi to jde dobře? No nevím. Připusťme si, že snad, možná. Možná to nějak dávám a zamyšleně stavím další a pak další. Až si uvědomím, že to asi fakt zvládám. Vlastně jo!

Že mi to jde báječně? Coože? Rovnou dva? Nestačil by jeden? Nakonec pokorně následuji pokyny a objevené know how.

Jak tak sedím na tom čerstvě nahozeném schodě, nestačím se divit. Kdo by to byl řekl, že si sám postavím takovéhle schody, možná do nebes? A tak posílen radostí, pokračuji v díle. Zdá se, že kouče už ani nepotřebuji. A znovu se dostavuje radost a totální uspokojení, znásobené pohledem dolů, na ten obrovský kus práce. Nevěřícně koukám, co jsem za ten čas vlastníma rukama vytvořil. Když pomyslím na svůj bod nula, své počáteční pocity strachu a nedůvěry, užívám si teď dříve těžko uvěřitelné vlny vítězství…

Každý má subjektivní pohled na koučování a toto je můj příběh cesty vzhůru.

Jaký bude ten váš?